KICK ITALY 2017 – Giro d´Italia na koloběžce
O čtyři roky starší jsme se po útrapách sté Tour de France vydali také na trasu stého Giro d´Italia. Nejtěžší cyklistický etapový závod na koloběžce. Všechny etapy v celé délce, vždy jeden den před cyklistickým pelotonem.
Ukázali jsme sami sobě, že dokážeme cokoliv, nejen když chceme, ale i když třeba nechceme. Stačí zavřít oči a jít stále dál až tam, kde šachovnicový praporek odmává definitivně cíl.
Tour de France byla snem, Giro bylo nezbytností pro to, abychom se v roce 2045 mohli vrátit zpět na silnice a ten příběh završit na stém ročníku Vuelty.
Z knihy Giro 100 na koloběžce
„Dej nám aspoň ten odstavňák nebo chodník nebo vůbec trochu místa!“ Ne. Vůbec nic. Jen bílá čára, ze které nesmíme ani trochu uhnout. Stačí malinká chyba a konec. Auto se nemá kam vyhnout. Jedině do protisměru, a to si pořádně rozmyslí, protože ta samá kolona autobusů, náklaďáků, kamionů, aut, motorek a bůhvíčeho ještě, jede i proti nám.
V té vestě je hrozné vedro. Jsme špinaví, jako kdybychom strávili celý den ve výkopu. Pot se mísí s prachem, který je všude kolem. Z helmy kape na čelo a pak stéká do očí. Hrozně to pálí.
Slunce svítí proti nám, takže není vidět téměř nic. Stěží jsem schopen vnímat Jarouše, který jede kousíček přede mnou. Jestli udělá chybu, nebo kdokoliv před ním, nemám šanci zareagovat a ležíme všichni. Všech sedm. Všichni, kteří pokoušíme osud ve stém ročníku Giro d´Italia.
Co asi vidí auta za námi? Obávám se, že to samé, co my. Se stínítky hluboko sklopenými do čelního skla se řítí proti pálícímu slunci. Kdo si všimne koloběžkářů balancujících na hraně silnice?
„To nejde, tohle prostě nejde, tím to pro mě končí,“ opakuji si dokola. „Poslední etapa, večer to balím. Na letiště je to kousek a za dvě hodinky jsem doma. Vždyť jsem si slíbil, že když půjde kdekoliv do tuhého, že to zabalím.“ A nakonec stejně jedu dál. Stejně jako v dalších případech, kdy svádím tenhle nekonečný vnitřní souboj.
Nenávidím všechny kolem. Zbylých šest kluků, celý support tým. Všechny. Mám jich plné zuby a prostě nevydržím už jediné slovo. Držte už všichni huby a jeďte. Už jen dvacet kilometrů toho šíleného pekla.
Přichází pauza na krajnici u silnice. Sedím na zemi a tupě koukám na všechna ta kola točící se kolem. Auto za autem. Každé z nich je smrtící zbraň. Každé z nich může zavinit konec kohokoliv z nás. Nedá se to vydržet a mám co dělat, abych se nerozbrečel. Nemůžu přece brečet, budu vypadat jako idiot! Tak se vypnu. Je to jediná možnost, jak se z toho nezbláznit. Poslední, co slyším, je, jak si Vašek libuje, že v Modeně je Kaplického muzeum Ferrari.
„Mrdám ti na Kaplickýho!“ Zbytek cesty do cíle si nepamatuji. Nevím, kudy jsme jeli, co se dělo. Ale podle všeho jsme to přežili.
V autě do kempu jsem si jistý, že končím. Jedině bychom změnili zítra trasu. Po této silnici má totiž vést celá etapa do Tortony. 170 kilometrů smrti.
Video: https://youtu.be/jS8m8vQkK6w
