Poté, co jsem se v minulém týdnu parádně naobědval v Jánských Lázních kuřecím řízkem s kroketami a tatarkou, mě napadlo, že by byla škoda se nepodívat, jak to vypadá nahoře. Vytáhl jsem z auta přítele Kickbike FAT MAX, sedl do kabinky a vyrazil vzhůru.
Protože čas nebyl mým přítelem, nelenil jsem a pálili jsme to s tlusťochem nejdřív přímo z kopce směrem na Pec pod Sněžkou, přes Václavák, Kolínskou a Pražskou boudu až nad Zahrádky. Krásný sjezd po šotolině i asfaltu. Paráda. Následoval lehčí houpavý přesun a asfaltové nekonečné svezení na Tetřeví boudy, kde jsem notně vyděsil skupinu německy hovořících turistů, neboť dunění tlusťocha na asfaltu u nich evokovalo příjezd ruských tanků do Berlína a hromadně se tedy jali krýt v blízkých příkopech a barikádách.
Z Tetřevek cesta vede stále dolů a v údolí Rašelinového potoka se mění na parádní prudký ultratrail, se kterým jsme ovšem neměli sebemenší problém. Trošku horší to bylo s následným stoupáním zpět na úbočí Černé hory, které jsme šli občas pěšky. Ale za to nikde ani živáčka, všude zvěřina a panoramata směrem do naší kotliny. Jakmile se pak stoupání zlomilo ve sjezd, letěli jsme s Maxem přes Zrcadlovky až dolů ke spodní stanici lanovky. Prostě paráda.
Říkal jsem si, dvě hodinky na vzduchu, to se povedlo. Nicméně po cestě do Harrachova mi v autě zvoní mobil a na drátě je Jelen. Prý, co že dnes dělám. Nakonec se z toho vyklubal sraz o páté v Harrachově a neplánované pokračování Krkonošského putování. Jelen je známý svým nelítostným přístupem k jízdě do kopce, takže jsem byl nucen komplet cestu na Dvoračky vyskákat téměř bez zastavení, abych se nenechal zahanbit starcem s vizáží Gandalfa. Stroje FAT MAX a Cross MAX jsme si zhruba v půlce vyměnili, abychom nepřišli o žádný zážitekJ Oblačnost během půl hodiny zmizela a na Dvoračkách jsme tak byli odměněni nejen Jelitem a pivečkem, ale zejména krásnými výhledy do údolí. Po půl sedmé jsme se jali vystoupat ještě výše směr Kotel a pak krásnými houpáky na Labskou boudu a Prameny Labe, kde jsme potkali jediného člověka v okolí sta mil.
Četbou populární beletrie se zde tento pán chystal na noc na hřebeni. Nechtěli jsme ho mnoho rušit a pokračovali jsme tedy dále, přímo na hřeben k České budce a pak kus přes Polsko k Tvarožníku. Zde Jelen využil svoji vytříbenou horolezeckou techniku a na tření zdolal tuto náročnou skálu a vypomohl nahoru také mně s tlustým Maxem. Tomu se moc nechtělo, ale nakonec oněch 1322m bez použití kyslíku zdolal též.
Poté již nezbývalo, než se u Vosecké boudy jednou odrazit a zastavit se až v Harrachově pod lanovkou. Parádní nekonečný sjezd kolem Mumlavy byl okořeněn pouze zajímavým zážitkem, kdy po výměně stroje za Jelenův Cross MAX bylo zjištěno veškeré pozadí Jelenových propagací povinných dvou brzd na koloběžce. Po zmáčknutí obou páček na doraz jsem totiž byl nucen konstatovat, že stroj nejen že nezpomaluje, ale spíše zrychluje. Milan tak zcela jasně vozí Cancellarovu skrytou zbraň i na pouhé krkonošské výlety.
Sečteno podtrženo, krásné ježdění v opuštěných Krkonoších okořeněné rozjímáním o nástrahách života a tudíž velmi přínosné, snad pro obě strany. Léta jsem hleděl z útrob věže ven, kde za dobré viditelnosti rýsovaly se na obzoru Krkonoše a doufal, že snad jednou sestoupím dolů a stanu se svobodným. Ten čas nadešel a mému zaměstnavateli (bývalému)budiž za to dík…
