Stává se mi to opakovaně. Pohybuji se na koloběžce krajinou, kterou znám z minulosti turisticky/cyklisticky, a najednou ji vidím, vnímám trochu jinak. Nepovyšuji jednu venkovní aktivitu nad druhou, vždy jde o hodnotné alternativy. U mě v poslední době vyhrává koloběžka taky proto, že i na „starých“ trasách a místech je to s ní pro mě nové.
Moje poslední velmi intenzivní uvědomění si této skutečnosti se odehrálo na Slovensku, v širším okruhu vodní nádrže Liptovská Mara. Na 126 km dlouhé trase pod hradbami nádherných slovenských pohoří, Chočskými vrchy a Západními Tatrami na severní straně počínaje, Nízkými Tatrami na jižní konče. Z Ružomberku do Ružomberku jsem to s Tarinou (Kickbike Mark III) brala okolo Mary po směru hodinových ručiček.
První den jsem od vlaku mohla vyjet až po poledni. Zahajovacích 12 km do Bešeňové se dalo absolvovat jen po Oravské cyklomagistrále, která vede po hlavní silnici s hustějším provozem. Nevím, možná jsem jen měla štěstí, ale všichni řidiči, co mě předjížděli, byli velmi ohleduplní… anebo… zpomalovali, čekali na volno v protisměru a pak mě širokým obloukem objížděli, protože něco takového dosud na cestě nepotkali J Otázek na moji koloběžku bylo totiž celkově během oněch tří dnů o dost víc, než jsem u nás zvyklá.
Nicméně i tak jsem z magistrály za Bešeňovou ráda odbočila, dojela k hrázi Liptovské Mary, a držela se, jak jen bylo nejdéle možné, v blízkosti břehu. Na ikonickém místě spojeném s tímto vodním dílem, poblíž ruiny kostela Panny Márie, z kterého se dochovala jen věž, jsem na necelou hodinu zaparkovala na kamenité pláži a v horkém dni se ochladila koupelí. K dosavadním výhledům na Nízké Tatry se přidaly pohledy na Roháče, za kterými se v dálce rýsovala nezaměnitelná silueta Kriváně.
Hory na mě nepřekvapivě působily jako magnet. Můj předběžný plán ustlat si na noc v bývalé keltské osadě u Kvačan vzal za své. Čas byl dobrý, tak jsem se po odbočení na Podtatranskou cyklomagistrálu pustila do ještě rychlejšího nabírání výškových metrů. Znamenalo to zčásti i nějaké to tlačení lehčím terénem. S příchodem soumraku se však povrch cesty, vinoucí se po hranici Tatranského národního parku s permanentním výhledem na protější nízkotatranské vrcholy, jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil na bezchybný asfalt a poslední kilometry jízdy toho dne byly vyloženě euforické.
A do toho objev úžasného místa k nočnímu odpočinku pod Jaloveckým vodopádem (839 m.n.m.). Nemyslím přímo pod ním! J Nebe se na noc dokonale vyčistilo. Poslední, co jsem před usnutím musela udělat, bylo otočit karimatku se spacákem tak, aby mi měsíc nesvítil do očí…
Druhý den jsem se po dojezdu ke kapli na Sionské hoře matky boží musela rozhodnout, zda dám přednost silniční cyklotrase dolů přes Bobrovec rovnou do Liptovského Mikuláše, anebo ještě budu pokračovat Podtatranskou magistrálou (opět lehkým terénem) až k ústí Žiarské doliny. V takových situacích (kdy delší trase nahrává i víc než příznivé počasí) se rozhoduji velmi snadno. Uznávám, že silniční stroj nebyl na následujícím úseku ideální, ale věděla jsem, že celkově bude na mé trase výrazněji převažovat asfalt, takže nějaké ty horší „kousky“ prostě projedu opatrněji ;-)
Jelikož kopce letos na koloběžce pilně trénuji a pozoruji pokroky, na kraji Žiarské doliny jsem využila příležitost (a bezkonkurenčního prostředí) a získala pro sebe vrchařskou prémii výjezdem na Žiarskou chatu pod mými milovanými Roháči. A odměna? Lahůdkový sjezd z výšky 1292 m až k první cukrárně v Liptovském Mikuláši:).
Koupání jsem si tentokrát užila na opačném konci Liptovské Mary. Hladina je v současné době tak nízko, že jsem se po zbytcích silnice, která tamtudy vedla před zatopením oblasti (s několika vesnicemi), dostala dál než v minulosti. A ještě k tomu na koloběžce!
Toho dne jsem taky v pohodě stíhala navštívit rodnou vesnici mé maminky, hrob mých slovenských prarodičů i vyfotit koloběžku u unikátního dřevěného kostela (postaven bez jediného hřebíku) u obce Lazisko, kam byl přestěhován před zatopením svého původního místa vodou přehrady. A přitom se dostat po Liptovské cyklomagistrále co nejblíž k Nízkým Tatrám.
Velké množství chat v oblasti zamýšleného noclehu mě přimělo popojet ještě dál, do pustého prostoru nad Liptovskými Klačany. Na změně plánu jsem zase jedině vydělala. Z ložnice pod košatým stromem uprostřed pole s jetelinou jsem měla výhledy jak na Západní a Nízké Tatry, tak i na Chočské vrchy. Dobrou noc mi přišlo v tichosti popřát pár kusů srnčí zvěře…
Poslední půlden jsem pokračovala po Liptovské cyklomagistrále do Partyzánské Lupče, městečka, kde jsem nikdy nebyla. V jeho centru jsem si tedy udělala nejen občerstvovací, ale i poznávací zastávku. Během nákupu a svačiny mi prodavačka v místní samoobsluze dala ochotně nabíjet mobil. Pán, co tam taky zrovna nakupoval, mi říkal, že bydlí naproti a že by mi u toho nabíjení u něj doma i kafe uvařil:).
Na každém kopci, který jsem mezi liptovskými dědinami na jižní větvi mého kolobkotreku zdolala, stojí boží muka. Člověka ta místa ozdobená drobnými stavbami nejen zastaví, ale mám pocit, že i jeho tepovku rychleji do normálu vrátí…
Zmiňuji-li se opakovaně o cyklomagistrálách (výraz z mapy), nepředstavujte si na nich náhodou nějaké procesí cyklistů. V ty všední dny, kdy jsem po magistrálách jela, si na nich můžete mimo obydlená místa představit jen moji maličkost na koloběžce.
Na závěrečných asi 10 km jsem opustila cyklotrasu, která by mě dovedla do cíle nejkratší cestou, ale s kličkováním městem. Zamířila jsem znovu na jih a mezi travertinovými lomy nad Ludrovou sjela k řece Revúci a podél ní po cyklostezce až do centra Ružomberka a na nádraží. Paní v pokladně po mém požadavku zakoupit si povinnou rezervaci místa pro koloběžku dlouze listovala drážními předpisy (netušila jsem proč a čekala), aby mi poté oznámila, že koloběžku si můžu složit a strčit pod sedadla. Když jsem jí přes přepážku ukázala, o jakou koloběžku jde, evidentně jsem jí dost rozšířila obzory… Příště paní pokladní na nádraží v Ružomberku předvedu moji krosku ;-)
